27. 4. 2011
Koniklec – báječná kytka pro fotografy
Loni jsem začala pátrat v okolí svého bydliště po nejbližší lokalitě konikleců. Velmi mne překvapilo, že je vzdálená pouhých 10 km. Konkrétně koniklec luční český. Některým druhům se líbí v oblastech s vápencovým podložím. Zvlášť dobře rostou na suchých půdách stepních stanovišť, na travnatých stráních a lemech lesů, na výslunných skalkách.
V řadě měst, včetně Prahy, se za konikleci stačí vydat doslova za humna. Proto nejsou náhodné snímky, na kterých v popředí vévodí tenhle jarní chlupatý krasavec a v pozadí se rýsují siluety paneláků. Historické památky mají pevně daný řád, ty přírodní si tak trochu dělají co chtějí. Loni jsem květy konikleců obdivovala až 18. dubna, letos byly podobně rozkvetlé už o 10 dní dříve.
Existuje koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), koniklec německý, slovenský či uherský. Koniklec moravský či brněnský byste v botanických databázích hledali marně. Žádný s takovým jménem není. Ale i brňáci mají na dohled svých sídel jeden druh této pozoruhodné rostliny - koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandi).
Většina u nás rostoucích konikleců má fialové květy. Největší rozdíl mezi koniklecem původně rostoucím v okolí Prahy a Brna je postavení či naopak spuštění květu. "Pražský" koniklec má květy, jak říkají botanici, poniklé. To se promítlo do slovenského názvu rostliny - poniklec. Naopak koniklec velkokvětý svůj květ pyšně otáčí vzhůru k nebi.
Zdaleka ne všechny koniklece kvetou fialově. Bílé květy má koniklec bílý (Pulsatilla grandi). Když jsem ho poprvé zahlédla u cesty na vrch Rákoň v Západních Tatrách – Roháčích, domnívala jsem se, že je to trs sasanek lesních. Charakteristické členité listy mne rychle vyvedly z omylu. Začínal druhý červnový týden a na stráních se tu a tam ještě povalovaly zbytky sněhu, ale koniklece se měly čile k světu.
Jsem přesvědčená, že koniklec je pro fotografy velmi vděčná kytka. Je nádherný v květu: celou rostlinu pokrývají jemné chloupky. To zvlášť zajímavě působí při focení v protisvětle. Velmi atraktivní jsou poupata i odkvetlé rostliny.
Loni jsem se touhle dobou kochala konikleci velkokvětými v Národním parku Podyjí. Na Fladnitzském a Havranickém vřesovišti se v podvečerním slunci vyjímaly nádherně. Když jsem stejnou lokalitu navštívila o měsíc později, už jsem jen obtížně hledala rozkvetlé květy.
Ale rozčepýřená odkvetlá květenství měla také své kouzlo. Připadala jsem si – na dohled od obce Havraníky – jako na nějaké divadelní scéně. V úžasu jsem se otáčela vždy tam, kam se opřely poslední sluneční paprsky. S pečlivostí zkušeného divadelního osvětlovače totiž slunce neomylně rozzářilo poslední květy, jakési opozdilce, kteří vypadali, jakoby zaspali jaro. Na většině rostlin už totiž dávno dozrávala semena.
Koniklece patří do čeledi pryskyřníkovité. V přírodě jsou spíše vzácné a tedy chráněné. Pohledem na jejich květy se můžete podle druhu a lokality těšit od března až do května. Všechny druhy tohoto rodu jsou jedovaté jak pro lidi, tak pro dobytek.
Více podrobností o jednotlivých druzích najdete v publikaci Květena ČR (1. díl) nebo na webu botany.cz. Konikleci lučnímu českému v okolí Kadaně je věnován jeden z dílů seriálu České televize Živé srdce Evropy
Více fotografií konikleců najdete ve fotogalerii na tomto webu v čeledi pryskyřníkovité:
Další články k tématu: rostliny