Radka Páleníková

Letní Porážky: mračna motýlů i mečíky pod dubem

S výpravou do Bílých Karpat jsem dlouho otálela kvůli vzdálenosti. Cesta z Prahy na jihovýchodní konec republiky představuje 300 kilometrů. O to pečlivěji jsem chystala seznam rostlin a živočichů, které bych ráda spatřila. K rezervaci Porážky mne nasměrovala touha vidět jedinou lokalitu s všivcem statným u nás. Louky v jejím okolí mne okouzlily natolik, že jsem tam další ráno spěchala znovu.

Letošní červenec odstartoval tropickým počasím, které vybízelo spíše k povalování u vody než ke stoupání do rozpálených kopců. Nejvyšší teploty hlásily právě meteorologické stanice z východní Moravy. Ve Strážnici na Hodonínsku naměřili 5. července 2012 rekordních 35,7 ^oC. Teplota vzduchu tam neklesla pod 20 ^oC ani v noci, a tak se do statistických tabulek zapsala jako noc tropická. Není divu, že po takovém pařáku ukazoval teploměr 25 ^oC už v sedm ráno.

Okáč voňavkový (Brintesia circe, Fabricius, 1775) patří k velkým, výrazně zbarveným okáčům. V České republice dosahuje severní hranice svého rozšíření. Je velmi plachý. CHKO Bílé Karpaty, červenec 2012.

První den jsem se do kopců nad údolím říčky Veličky dostala až před polednem, navíc ve skupině fotografů - botaniků, které jsem nechtěla zdržovat pobíháním za motýly. Z množství různobarevných křídel třepotajících se nad rozkvetlými loukami mne nejvíc zaujal okáč voňavkový (Brintesia circe).

Okáč voňavkový (Brintesia circe) patří k velkým, výrazně zbarveným okáčům. V České republice dosahuje severní hranice svého rozšíření. Je velmi plachý. NPR Čertoryje, červenec 2010.

Tmavě hnědý motýl s širokým bílým pruhem předváděl okouzlující leteckou akrobacii. Není divu, vždyť rozpětí jeho křídel dosahuje 55-65 mm (pro srovnání babočka paví oko má rozpětí 50-60 mm). Okáče voňavkového jsem fotila už před dvěma roky v Čertoryjích, ale byť jsem za ním naběhala hodně, trochu použitelný byl jediný snímek.

Čekanka obecná (Cichorium intybus L.) je vytrvalá až jeden metr vysoká bylina s tuhým stonkem. Čekanka kvete od července do října, přičemž její květy jsou 3-4cm široké, obvykle jasně modré. Najdeme ji u cest a pastvin, při okrajích křovin, na mezích a loukách, především na suchých stanovištích.

Ale zpátky na letním sluncem rozžhavené louky v okolí národní přírodní rezervace (NPR) Porážky. Kamarádi mne sice obětavě upozorňovali, kdy a kde okáč usedl, ale než jsem se stačila přiblížit a zaostřit, už mával posměšně křídly kdesi uprostřed louky. Tak jsem udělala aspoň pokus o jakési letovky.

Další jedinci provokativně poletovali nad prašnou polní cestou. Pokud usedli, tak do změti stébel nízkých trav a opět jen velmi krátkou dobu. Většinou na právě tak dlouhou, než jsem si stačila na cestu lehnout. Po chvíli beznadějného vstávání a opětovného uléhání do prachu cesty jsem se rozhodla další den přivstat a zkusit, zda časné ráno bude pro focení těchto nádherných okáčů příhodnější.

Všivec statný (Pedicularis exaltata) je na Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky zařazen do kategorie C1r – tedy kriticky ohrožený, vzácný druh. V České republice roste na jediné lokalitě v Bílých Karpatech.

Nejvzácnější ze zdejších rostlin, všivec statný (Pedicularis exaltata), který se stal základem pro vyhlášení NPR Porážky, jsme skutečně našli. Leccos už bylo pokoseno, ale jak nám vysvětlil znalec místních poměrů, u všivců se seče později a jen ručně. Všivce už byly odkvetlé, ale i tak bylo patrné, že tuhle rostlinu nejde přehlédnout (dorůstá výšky 100 – 150 cm). Národní přírodní rezervace Porážky je nejzápadnějším místem rozšíření tohoto druhu. Hlavní oblastí jeho výskytu je východní Evropa, především Rumunsko (Jižní a Východní Karpaty, Sedmihradsko).

Všivec statný (Pedicularis exaltata) dorůstá výšky 100 - 150 cm a kvete od června do července. Fotografováno 6. července 2012, NPR Porážky, Bílé Karpaty.

V České republice všivec statný objevili až na počátku 20. století v jižní části Bílých Karpat na lučním komplexu nazývaném Na Kukách. Z rozsáhlejšího území, na kterém se dříve vyskytoval, zbyla jen poměrně malá plocha, známá jako Porážky. Podle Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky patří všivec statný do kategorie C1r – tedy kriticky ohrožený, vzácný druh.

Já nezaspala, okáči trochu ano

Následující den jsem si natáhla budíček na pátou ranní a místo snídaně jsem vyrazila strmou cestou od Hryzláckých Mlýnů směrem k NPR Porážky. Snažila jsem se o co nejrychlejší tempo, což v tropickém dni a prudkém stoupání představovalo cosi jako koupel ve vlastní šťávě. Zastavila jsem se až v místech, kde jsem předchozí den pozorovala největší mračna motýlů.

Samec okáče lučního (Maniola jurtina L.) hoduje na květu, ze kterého by ho rád vystrnadil samec ohniváčka celíkového (Lycaena virgaureae). CHKO Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

Nebylo třeba zabíhat mimo cestu, stačilo se jen zastavit a důkladně rozhlédnout. Louky svěže voněly, kozí brady východní si hrály na slunečnice a vyčouhaly svými květy z louky vzhůru, pěšinu lemovaly zástupy blankytných květů čekanek. Škoda, že to příjemné světlo, teplo a voňavo nejde zachytit stisknutím spouště. Těkala jsem z místa na místo, od motýlů ke kytkám a nevěděla, kam svůj objektiv zamířit dřív.

Kozí brada východní (Tragopogon orientalis) má květy pouze jazykovité, zlatožluté až oranžově žluté (tedy nejtmavší z našich kozích brad). Trubička ze srostlých prašníků, kterou prochází čnělka, je žlutá, podélně hnědofialově pruhovaná, podle čehož lze tento druh spolehlivě odlišit od všech ostatních našich zástupců rodu.

Kolem osmé se postupně začali objevovat první motýli. Z okáčů jsem zahlédla nejprve okáče prosíčkového, kterého záhy následoval okáč bojínkový. Na svou ranní dávku nektaru přilétali perleťovci prostřední i perleťovci velcí.

Nektarové hody si nenechal ujít ani ohnivě červený ohniváček celíkový, který velmi neomaleně od prostřeného talíře vyháněl většího okáče lučního. Tu a tam se mihl modrásek očkovaný, na bodlácích hodovali okáči luční. Na křoví u cesty posedával perleťovec stříbropásek a babočka síťkovaná, svým výrazným zbarvením zaujal mou pozornost i soumračník černohnědý.

Jen okáč voňavkový nikde. Kdybych ho tam neviděla v tak hojném počtu o den dříve, domnívala bych se, že jsem si spletla louku. Počasí bylo velmi podobného tomu, které jsme tu zažili předchozí den. Proto jsem se rozhodla že vyčkám, jestli se okáč voňavkový přece jen neobjeví.

Okáč voňavkový (Brintesia circe, Fabricius, 1775) odpočívá na dubovém listu. Je velmi plachý. CHKO Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

Podle všeho okáč voňavkový se svou aktivitou začíná o hodně později než jeho menší „kolegové“. Téměř hodinu trvalo, než jsem zahlédla prvního letce s výrazným bílým pruhem na křídlech. Vypadal, jako by se roztrénoval někde mimo a nad louku už přilétl ve svižném tempu, aby předvedl, kdo je tady králem motýlů.

Okáč voňavkový (Brintesia circe, Fabricius, 1775) má na spodu křídel pestré zbarvení. Létá v červnu a v červenci za slunečného počasí. CHKO Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

Občas sice usedl na prašnou cestu, ale jen jsem se trochu přiblížila, bystře startoval. Po chvíli se na mne usmálo štěstí a já pořídila nejen snímek z očí do očí, kdy hnědý motýl s bílým pruhem seděl na hlíně a kolem se povalovala změť stébel a kamínků, ale i na listech vzrostlého dubu.

Mečík pod dubem, aneb tohle není tuctová louka

Jakousi purpurovou tečku za oním nádherným ránem udělal mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus). Všimla jsme si ho už předchozí den. Nejdřív jsem viděla jeden odkvetlý. Po pečlivějším rozhlédnutí jsem objevila poblíž vzrostlého dubu i několik rozkvetlých jedinců. I přes výraznou barvu květu ostatní rozkvetlé mečíky minuli, ale po upozornění se k nim velmi rádi vrátili. Bylo nám jasné, že tyhle kytky na každé louce nekvetou a že je to tedy vzácné a milé setkání.

Mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus)je vytrvalá bylina s podzemní hlízou, 30–80 cm vysoká, s přímou lodyhou. Nejspodnější list je tupý, asi 15 mm široký. Patří k silně ohroženým druhům naší květeny (C2b). Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

Mečíky patří do čeledi kosatcovitých (Iridacae). Ze zahrádek jejich vyšlechtěné příbuzné dobře známe. Ale potkali jste je někdy při procházce na louce? Ve volné přírodě jich na světě bylo popsáno přes 250 druhů. Ale přes polovina jich pochází z jižní Afriky s největším rozšířením v Kapské oblasti. V naší přírodě rostou pouze dva druhy mečíků – silně ohrožený mečík střechovitý (C2b) a ještě vzácnější mečík bahenní (C1b).

Mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus) roste na vlhkých loukách, ve vlhkých lesních světlinách a kvete od června do srpna. Patří k silně ohroženým druhům naší květeny (C2b). Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

Takto se o nich v roce 1895 zmiňuje český botanik Karel Vandas v X. svazku Ottova slovníku naučného pod heslem Gladiolus: "v Čechách domácí jsou dva druhy na vlhkých lukách pořídku rostoucí. Obecnější jest tu mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus L.) s obalem hlízkovým z vláken souběžných, tenkých, listy lodyžními mečovitými, 2řadými, s listem nejdolejším širším a tupějším. Hrozen 4-10 květý s květy nachovými, nakloněnými, poněkud se kryjícími, tobolka, zaobleně 3hranná. Kvete v červenci. Jemu podobný mečík bahenní...“

Ve Slovníku naučném, který vznikal pod vedením Františka Ladislava Riegra, se v roce 1866 pod heslem mečík uvádí nejčastější způsob lékařského využití hlíz planě rostoucích mečíků: „Bamboly všech tří, zasladlé, slabě fialkami zapáchající, před časy potřebovány bývaly v lékařství, jmenovitě na rány střelné neb sečné."

Mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus) má 4 - 10 květů v květenství (podstatný rozdíl od mečíku bahenního, který má květů méně). Patří k silně ohroženým druhům naší květeny (C2b). Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

Zmínka o mečíku nechybí ani v jedné z nejvýznamnějších botanických knih 16. století, ve slavném Mattioliho (Mathioliho) Herbáři neboli bylináři (původní latinský název díla byl Commentarrii in sex libros Pedacii Dioscoridis, první český překlad vyšel v roce 1562). Lidé tenkrát mečík nazývali Devatero odění matky boží či jen zkráceně devatero odění. Ve svém Herbáři Pietro Andrea Mattioli (1501 – 1577) vysvětluje původ zvláštního jména této rostliny:

Mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus) má 4 - 10 květů v květenství (podstatný rozdíl od mečíku bahenního, který má květů méně). Patří k silně ohroženým druhům naší květeny (C2b). Bílé Karpaty, NPR Porážky, červenec 2012.

"Kořen je cibulkatý o dvou hlávkách, z nichž jedna leží na druhé. Tyto cibulky jsou složeny z více lupínků nebo kožek, obyčejně devět spojených dohromady jakýmsi vlášením, jako u šafránu; odtud sluje česky devatero odění. Na spodu cibulek jsou kořínky jako u česneku nebo cibule. Roste mezi obilím i na jiných úrodných místech, časem také někdy na lukách a nejvíce v místech stinných a vlhkých. Kvete v květnu, kořen se má vykopávati přede žněmi a sušiti ve stínu.“

Nechybí ani zmínky o nejčastějším užití rostliny: „Vnitřní použití: Dioscorides praví, že pití vrchní cibulky této byliny ve víně auget facultatem generandi (zvyšuje pud pohlavní), spodní pak naproti tomu, že jej krotí... Zevní použití Přikládání náplasti připravené ze svrchní cibulky s bílým kadidlem a vínem vytahuje střely, trny, třísky i jiné věci uvízlé v těle. Přikládání odvaru této cibulky s moukou koukolovou a medovou břečkou rozhání otoky a žlázy v tříslech... Týž kořen jest dobrý proti hadímu uštknutí..."

Kde to všechno najdu?

Snad laskaví čtenáři prominou, když neprozradím přesné místo, kde ony nádherné mečíky rostou. Stále víc jsem přesvědčená, že poznávání přírody není možné pojmout jako soutěž ve hledání skrýší geocachingu (tzv. kešek čili pokladů a jejich schránek), ale jako objevování pozoruhodných rostlin a živočichů v krajině. Navíc nemusí být vždy pravidlem, že tam, kde vzácná rostlina vykvetla jeden rok, bude stejně úspěšná i v letech pozdějších.

Čekanka obecná (Cichorium intybus L.) je známá léčivá bylina z čeledi hvězdnicovitých. Nálev připravený z kořene nebo nati výrazně podporuje látkovou výměnu, funkci jater a tvorbu a vyměšování žluči.

Pokud se rádi touláte pestrou přírodou, pak určitě návštěvu Bílých Karpat vřele doporučuji. Jen je dobré si udělat dost času. Zdejší louky jsou velmi rozlehlé a teprve při pomalém procházení, či dokonce občasném zastavení, máte šanci vidět to, co mnohdy polykačům kilometrů zůstane skryto. Bohatost zdejších luk dokládá botanická "inventura". V NPR Porážky bylo pozorováno 300 cévnatých rostlin.

Text a foto: Radka Páleníková

Další fotografie k tématu: okáč voňavkový, mečík střechovitý, všivec statný

Další články k tématu: motýli

Diskuze