22. 6. 2025
Tajemství kamenných sloupů
Pondělí 12. května dlouho vypadalo jako nejslabší den naší portugalské dovolené. Nejdřív se porouchalo auto, v čase oběda ne a ne najít otevřenou restauraci. Souhra náhod nás nakonec přivedla na překvapivé místo.
Naše patálie začaly po té, co jsme krátce po startu z ubytování poblíž Óbidosu zastavili u silnice N14 směřující do přímořského městečka Peniche. Zatoužila jsem vyfotit torzo větrného mlýna, pod kterým mne zaujal obnažený, rezavě zbarvený svah. Když jsme chtěli po necelé čtvrthodině v cestě pokračovat, auto stávkovalo. Začalo najednou zobrazovat snad všechny varovné hlášky, které v sobě mělo uložené. Kontaktovali jsme autopůjčovnu a doufali, že závada půjde odstranit na místě. Technik přijel asi za půl hodiny a k naší velké radosti auto zprovoznil. Nicméně na původně plánovanou výpravu za větrnými mlýny v okolí obce Amoreira už bylo pozdě. Navíc byl nejvyšší čas na oběd.
Za normálních okolností bychom městečko Atouguia da Baleia nejspíš minuli. Současným turistickým průvodcům nestálo ani za letmou zmínku. Pohled do mapy též nenaznačoval nic mimořádného. Chuť na oběd, či aspoň kávu, však rozhodla, že se tu aspoň na chvíli zastavíme. Pochvalné recenze Google Maps nás nasměrovaly do restaurace, která však měla ten den mimořádně zavřeno. Další volbou bylo Café Arcadas do Jardim. Objednali jsme si kávu s pomerančovým zákuskem a z podloubí kavárny sledovali kostel Nossa Senhora da Conceição s přilehlým parkem.
Touril – torzo býčí ohrady
Na náměstí před kostelem nešlo přehlédnout zvláštní kamenné sloupy. V řadě jsem jich napočítala osm, nejzachovalejší měly tři obdélníkové otvory a výšku dospělého člověka. Z informační cedule jsme se dozvěděli, že představují vzácný architektonický prvek zvaný Touril (touro = býk), někdy též lidově zvaný trincheiras. Otvory sloužily k uchycení lan či provlečení dřevěných klád ohraničujících býčí arénu. Mnoho takových původních sloupů bylo zničeno nebo přestavěno. Tourily v Atouguia da Baleia patří v Portugalsku mezi nejstarší a nejzachovalejší.
Pořádání býčích zápasů v těchto místech dokládají listiny z konce 18. století. Například ta z roku 1775 vymezuje práva a povinnosti nájemců domu v sousedství kostela takto: “ uvedení nájemci nesmějí stavět domy v ohradě ani na pastvině a jsou povinni ji kdykoli poskytnout kostelu, aby v ní mohl chovat býky, umožnit prohánění býků, konání koňských závodů nebo podobných slavností“. Ve 20. století se prostor podle vzpomínek pamětníků využíval především k hraní míčových her, věšení prádla či příležitostnému přivazování zvířat.
Městečko býků, velryb a zašlé slávy
Dominantu městského znaku Atouguia da Baleia tvoří býk s rohy ozdobenými dvěma věžemi. Při procházce městečkem jsme býčí motiv objevili nejen v dláždění chodníku, ale i jako ozdobu kování luceren. Jazykovědci se domnívají, že název města, konkrétně slovo ‚Atouguia‘ – Tauria, souvisí právě s býky. Zdejší lesy prý byly už ve 12. století proslulé jejich hojností. Traduje se, že první býčí slavnosti v zemi se konaly právě zde.
Lucerna, jejíž kování zdobí býk jako symbol města Atouguia da Baleia. Portugalsko, květen 2025.
Neméně pozoruhodný je původ druhé části názvu městečka. Přídomek „da Baleia“ (česky „od velryby“) přibyl po roce 1526. Tehdy na pláži Areia Branca uvízla obrovská velryba. Při sepisování důležitých událostí oblasti ji nemohl vynechat ani Fernando da Soledade (1673-1737), kronikář řádu sv. Františka v provincii Portugalsko. V knize História Serafica Cronológica da Ordem de São Francisco da Província de Portugal zmiňuje, že velryba „měla délku třicet loktů“ a její tělesná hmotnost „dosahovala velikosti osmdesátitunového plavidla“. A pokud by to snad někomu pro představu nestačilo, upřesnil, že do její tlamy by se mohli pohodlně postavit dva muži. Na památku oné mimořádné události vystavili v kostele São Leonardo velkou velrybí kost.
Ve středověku patřila osada Atouguia da Baleia díky své poloze u ústí řeky São Domingos k nejdůležitějším přístavům na portugalském pobřeží. Její historický význam dokládají nejen zmíněné kostely, ale také pranýř či zřícenina nedalekého hradu. Bohatství, a tedy i sláva sídel, však bývá velmi pomíjivá. O privilegované postavení v kraji připravilo městečko zanášení pobřeží, které spojovalo tehdejší ostrov Peniche s pevninou. Zánik samostatné obce Atouguia da Baleia byl zpečetěn v roce 1836. Tehdy se správní sídlo regionu přesunulo do nedalekého Peniche. Současný význam obou měst výmluvně dokreslují hesla v on-line encyklopedii Wikipedia, respektive počet jazyků, ve kterých jsou zpracována. O Peniche si můžete přečíst ve 35 jazycích, zatímco o Atouguia da Baleia pouze v 10.
V současnosti většina turistů obec Atouguia da Baleia míjí obloukem po nedaleké rychlostní silnici IP6. Zájezdové autobusy míří o šest kilometrů dál, do v bedekrech opěvované nejzápadnější obce pevninské Evropy — přístavu Peniche.
Text a foto: Radka Páleníková
Touril - informace v portugalštině
Další fotografie z Portugalska