13. 5. 2012
Košťál – kopec otakárků a potrestané pýchy
Zvu vás na kopec, který při západu slunce s oblibou pozoroval Karel Hynek Mácha ze svého litoměřického bytu. Na kopec, který podobně jako další siluety Českého středohoří, učaroval malíři Emilu Fillovi. V roce 1372 tu prý uhodil blesk za tak zvláštních okolností, že Václav Hájek z Libočan neváhal událost zvěčnit na stránkách Kroniky české. Vrch se jmenuje Košťál a na jaře ho zdobí zlatavě žlutá tařice skalní.
Košťál není ani nejvyšší, ani nejslavnější, ale je krásný. Z dálky i z blízka. Poprvé jsem se na vrch u Třebenic vypravila na jaře v roce 2010. Od té doby sem mířím každé jaro. Košťál okouzluje nejen geology, kteří pátrají po nejdávnější historii kopce – po původu zdejších hornin; ale také přírodovědce, kteří v přírodní rezervaci chrání desítky unikátních rostlin a živočichů. Své kouzlo má vrch i pro ty, kteří se "jen" rádi procházejí krásnou přírodou a rozhlížejí se do kraje, byť na východním i západním obzoru tu a tam čmoudí komín.
Rozcestník pod vrcholem Košťálu (481 m n.m) napovídá, že na skalnatý čedičový suk se můžete vypravit po zelené turistické značce z mnoha míst. Pouhých 5,5 km měří cesta z Lovosic; 3 km z Radostic; 1,5 km z náměstí v Třebenicích; 2,5 km z obec Boreč; 6,5 km od Lovoše či 11 km z Malých Žernosek.
Pohled na zříceninu hradu na vrchu Košťál cestou od obce Košťálov, duben 2010.
Lesní pěšinu vedoucí na vrchol zdobí na přelomu dubna a května květy v barvě fialové, bílé i žluté: sasanky pryskyřníkovité i hajní, hrachor jarní, violka Rivinova, jaterník podléška.
Cesta po zelené turistické značce vede na vrcho Košťál listnatým lesem. Duben 2010.
Za slunečných dnů svahům Košťálu kralují otakárci. Zvlášť majestátně působí při letu díky dlouhým ostruhám vzácnější otakárci ovocní (Iphiclides podalirius), ale nechybí ani otakárci fenykloví (Papilio machaon). Otakárci jsou tak výrazní, že je nepřehlédne ani ten, kdo si motýlů běžně nevšímá. Navíc jich na vrcholu kopce létá opravdu hodně. Odborníci toto chování označují anglickým slovem hilltopping. Tedy cosi jako shromažďování na vrcholcích kopců.
První generace otakárků ovocných se líhne v dubnu z kukel, které přezimovaly. Motýli s křídly o rozpětí 60 – 75 mm lehce plachtí nad křovím obrůstajícím vrchol kopce. Schopnost motýlů k plachtění ovlivňuje velikost plochy křídel v poměru k velikosti těla. Proto mezi nejlepší motýlí "kluzáky" patří druhy s relativně širokými křídly a útlým tělem.
Například otakárek ovocný je schopen bez ustání plachtit po svém teritoriu celé hodiny jen s občasným mávnutím křídel při otočkách. Vypadá to, jakoby mu sluníčko dodávalo tolik energie, že se ani nepotřebují zastavit. Ale občas na pár vteřin přece jen přistane. Jenže než stačím jeho směrem razit (pokud je to skrz křoví vůbec možné), tak už se mi dávno posmívají ze vzduchu, kde s oblibou krouží v párech.
Po chvíli marných pokusů o pořízení snímku jsem neustálé vybíhání vzdala a sledovala jsem, kam nejčastěji dosedají. Z báglu jsem vytáhla svůj nejdelší objektiv (400 mm) a díky němu se mi podařilo pár otakárků zvěčnit.
Velmi barvitě líčí Karel Hynek Mácha Eduardu Hindlovi, svému spolužáku a příteli, který ho provázel na většině cest včetně tzv. Krkonošské pouti, rozhled ze svého litoměřického bytu. Dopis je datován 9. října 1836. V tu chvíli básník netuší, že podobnými výhledy už se bude moci kochat sotva měsíc (Mácha umírá v Litoměřicích 6. listopadu 1836):
"Milý Eduarde!
Já jsem v Litoměřicích – a dá Bůh – zůstanu zde několik let. Jsem jakoţto ammanuensis a spolu praktikant u p. justiciera Důraza. Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám. Celé první poschodí, samozavřití, dva pokoje, zrovna vedle biskupské residencí na kopci právě nad Labem. Z jednoho okna vidím k východu proti řece, k Mělníku, na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím odpevnosti kolem přes Boušovice, Doxany, Budín, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy aţ k Radobylu, a Hanţburek náš svatý Hanţburek mi kouká všemi okny aţ do postele, nechť ji postavím kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanţburek – – – – Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat. Z pátého okna koukám do zahrádky na západ a posledním oknem vidím na půlnoc do Litoměřických hor k Auši – ergo – na všecky strany. „Ten byt mně bohové hor popřáli co svému příteli“, psal jsem..."
Téměř o dvě století dříve, než se Českým středohořím toulal romantický básník Mácha (1810 – 1836), tudy putoval historik, jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín (1621 – 1688). Ani Košťálov v jeho rozsáhlém díle nechybí a to v souvislosti s příběhem téměř pohádkovým:
"Košťálov, hrad nazvaný podle tvaru kopce, dnes stojí ve zříceninách. Hájek píše, že se tam roku 1372 udál zázrak. Rozkvět hradu náleží do doby Karla IV., který byl vychován u Francouzů, totiž u krále, manžela Karlovy tety. Tehdy převládal mrav napodobovat francouzskou módu, takže se nosily obzvláště špičaté střevíce podobné čapímu zobáku. A co se nestalo! V červenci udeřil blesk do tohoto hradu a zasáhl také zoban střevíce purkrabího Albrechta ze Slavětína i jeho urozené manželky. Zoban urazil a spálil, ale noze neublížil. Lidé si to vzali k srdci a hned zase všichni po Čechách chodili v řádných střevících."
České středohoří západ, turistická mapa z edice Klubu českých turistů č. 10, 1:50 000
Text a foto: Radka Páleníková
Další články k tématu: krajina
Další fotografie k tématu: Košťálov, tařice skalní