28. 10. 2013
Babinské louky: ocúny a popletený upolín
Na zmínku o Babinských loukách na Litoměřicku jsem narazila už před pár lety. Zaujalo mne, že tam jako na jedné z mála našich lokalit roste kriticky ohrožený zvonovec liliolistý. Připsala jsem je tedy na seznam míst, která bych ráda navštívila. Byť jsem se několikrát pohybovala velmi blízko, ten pravý impuls k výpravě přišel až letos na samém prahu podzimu.
Září se už přehouplo přes půlku a já se chystala na výstavu Zahrada Čech. Předpověď počasí byla optimistická a tak jsem hledala nějaký zajímavý cíl pro malou fotovýpravu v okolí Litoměřic. Vzpomněla jsem si na album Babinské louky, které uživatel kibic pořídil 14. září. Zaujalo mne v něm množství kvetoucích ocúnů i skutečnost, že tam na samém sklonku léta vykvetl upolín. Často se mi stává, že plány na své fototoulky upřesňuji těsně před odjezdem. Neměla jsem tedy šanci zjišťovat, kde přesně ocúny hledat. Ale protože ona lokalita je od Litoměřic vzdálena necelých deset kilometrů a ocúny bývají na louce dobře viditelné, rozhodla jsem se, že to zkusím.
Kdo hledá, najde. Nebo ne?
Velké naděje na úspěch své výpravy jsem si nedávala. Přece jen přírodní památka Babinské louky zahrnuje území o velikosti 74,3 ha. Což je, pro srovnání, s nedalekou národní přírodní památkou Bílé stráně (3,24 ha), "jistota" dvaadvacetinásobku. Ještě teď mám v živé paměti, jak jsem před třemi roky zatoužila na Bílých stráních vidět střevíčník pantoflíček a prochodila (s blížící se bouřkou i proběhala) skrz naskrz snad vše, co mohlo cestičku připomínat byť jen náznakem. Tenkrát mi kdosi tvrdil, že onu atraktivní orchidej najdu velmi snadno – stačí se prý vydat po vyšlapané cestičce...
Telefonem se mi nedařilo sehnat nikoho, kdo by mne nasměroval přesněji. Zachránily mne nakonec kozy, respektive jejich pastevec. Usoudila jsem, že pokud je někdo pověřen dozorem nad spásáním vegetace v národní přírodní památce, měl by tušit, čemu se mají jeho svěřenci vyhnout. Ve finále jsem měla tenkrát štěstí a pár snímků vzácné orchideje jsem pořídila ještě dřív, než se spustil slejvák.
Ocúny jesenní (Colchicum autumnale) jsem nakonec objevila snadněji, než jsem doufala. Stačilo ujít sotva 100 metrů od silnice a pak už jen vybírat vhodný trs na focení. Měla jsem štěstí, že louka byla nedávno posekaná a tak byly ocúny výborně vidět. Kvetlo jich tu mnohem víc, než když jsem je pozorovala v roce 2009 Údolí Ticha na Křivoklátsku. Po chvíli jsem zahlédla i zářivě žlutý květ upolínu nejvyššího (Trollius altissimus). Sice jen jeden jediný, ale byl to on. Jen netuším, zda to byl nedočkavec či spíše opozdilec. Aby bylo jasné, že kvetl zároveň s ocúny, snažila jsem se je - byť hodně rozostřené - dostat do záběru taky.
Skutečnost, že nejsem na nějaké tuctové louce, potvrzovaly trsy kosatců sibiřských (Iris sibirica), byť už jen v podobě tobolek s dozrávajícími semeny. Prostě jsem měla štěstí a vysněný cíl jsem trefila velmi snadno. Určitě se do těch míst ráda vrátím. Třeba budu mít štěstí i příště a spatřím kvetoucí orchideje, rozkvetlou upolínovou louku či velevzácný zvonovec liliolistý (Adenophora lilifolia).
I když už to prý dávno není, co bývalo. Dokud tu lidé pravidelně, a především šetrně, hospodařili, bývaly Babinské louky velmi pestrým společenstvím. Botanickou veřejnost upozornil na množství druhů zdejších luk počátkem 20. století přírodovědec Karel Domin (1882 – 1953). Škoda, že té "ostatní" veřejnosti to bylo dlouhé roky jedno. Vyhlášení přírodní památkou se Babinské louky dočkaly až v roce 1993!
Babinské či Babinského louky?
Pátrala jsem, jak Babinské louky ke svému jménu přišly a zda mají něco společného s proslulým loupežníkem Václavem Babinským (20. 8. 1796 – 1. 8. 1879). S velkou pravděpodobností se tu určitě někde potuloval. Vždyť se narodil v Pokraticích, které jsou dnes součástí Litoměřic. Proto ho místní znali také jako Vencu z Pokratic. Ostatně právě návštěva rodiště na podzim roku 1835 se stala Babinskému osudnou. Byl při ní chycen a tentokrát už se mu nepodařilo z vězení uprchnout. Obžalován byl z tuctu zločinů, z nichž nejzávažnějším byla vražda. Na základě nedostatku důkazů však byl v polovině případů zproštěn viny. V prosinci 1840 - tedy ve věku 44 let - byl Kriminálním soudem v Praze odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Podstatnou část svého trestu strávil v brněnské pevnosti Špilberk. Tamější kasematy měly pověst nejtvrdšího žaláře v celé rakouské monarchii.
Ale vraťme se zpátky do Českého středohoří. Místo, kde stávala obec označovaná jako Babiny I, je patrné v mapách. V krajině si může pozorovatel všimnout už jen zarůstajících zbytků stavení či pozůstatků po hospodaření třeba v podobě starých ořešáků či zplanělých rostlin (narcisy).
Historie obce je úctyhodná - začala někdy koncem 12. století. Byla jednou z nejvýše položených vesnic v Českém středohoří (550 m n.m.), ale zanikla krátce po II. světové válce. Němci museli odejít a nikomu novému se do zapadlé osady nechtělo. V roce 1980 oblast zabrali vojáci z litoměřické posádky pro své cvičiště a ruiny domů zbourali.
Původ názvu obce Babiny se nikomu nepodařilo s úplnou jistotou objasnit. Až do roku 1924 se její název objevuje v jednotném čísle: Babina. Snad to byla původně Babova ves či získala jméno podle místa, kde rostou báby (=babyky).
Text a foto: Radka Páleníková
Další články k tématu: krajina, Ocún jesenní čili naháč
Další fotografie k tématu: ocún jesenní, upolín nejvyšší, kosatec sibiřský