Radka Páleníková

Tajemství motýlů Maxe Švabinského

Při listování brožurou s kresbami motýlů jsem si vzpomněla na filmové šťouraly. V historickém snímku jim v ústech hrdiny vadí rovnátka, všimnou si Slunce vycházejícího na špatné světové straně či zvířete, které v dané oblasti nikdy nežilo. Mezi kresbami motýlích druhů na mne podobně podezřele zapůsobil jasoň červenooký. Ani za dob Švabinského to nebyl hojný druh. Kdy a kde jej potkal?

V závěru knížky Motýlí čas čtu, že ji nakladatelství Československý spisovatel vydalo v roce 1953 k 80. narozeninám národního umělce Maxe Švabinského (17. 9. 1873 – 10. 2. 1962). V knize jsou převážně černobílé kresby našich denních motýlů, ale nechybí ani řada barevných vyobrazení. Opakovaně listuji knížkou a žasnu, jak jsou motýli dokonale zachyceni v různých fázích letu a v krajině, kde žijí. Ať už je to otakárek ovocný či fenyklový, babočka bílé C, síťkovaná, bodláková, osiková, paví oko či admirál, nebo okáč bojínkový, perleťovec stříbropásek či stužkonoska modrá. Nechybí ani modrásci či vřetenušky. Ale hlavní hrdina Švabinského ilustrací je zcela jednoznačně jasoň červenooký (Parnassius apollo).

Obálka knihy Motýlí čas, která vyšla jako dárek k 80. narozeninám Maxe Švabinského. Československý spisovatel 1953.

Doufám, že mi o umělcově vztahu k motýlům prozradí víc kniha vzpomínek Zuzany Švabinské (1912 – 2004) Světla paměti. Paní Zuzana využila jedinečnou příležitost, kterou jí nabídl život: měla možnost Švabinského od svých dětských let pozorovat při práci i zábavě. Její maminka Anna se stala druhou Švabinského ženou. Max byl pro Zuzku nejprve strejdou a později adoptivním otcem.

Knihu vřele doporučuji všem, kteří se zajímají o český kulturní život první poloviny 20. století. Osobnosti, často ve školní výuce zúžené na základní údaje typu "narodil se, vytvořil, zemřel", v ní ožívají v dobových kulisách a souvislostech. Vybrala jsem několik ukázek, které představují Švabinského vztah k motýlům a přírodě vůbec. Kniha však zdaleka není jen o motýlech.

Zuzana Švabinská, Světla paměti - 1. vydání, Academia 2002. Na obálce je použitý obraz Rudolfa Vejrycha Má dcera v ateliéru.

Legrační strejda se síťkou na motýly

První motýlí zmínku jsem v knize našla u roku 1921. Ony prázdniny trávila tehdy devítiletá Zuzanka částečně se svým otcem Rudolfem Vejrychem na chaloupce v Kozlově u České Třebové a pak s maminkou a jejím přítelem Maxem Švabinským u bratra Eduarda ve Smiřicích v Pojizeří: "Strýc Max chodil se skicákem a tužkou v ruce a kreslil motýly, vážky nebo jen mraky a jednou na mé přání i drobné rybičky v mělké vyhřáté vodě u břehu... Řekla jsem, že strýc chodil se skicákem a tužkou v ruce. Ano, ale někdy bral s sebou i předmět, který stával opřen o stěnu v rohu u dveří: síťku na motýly. Lovecká vášeň u něho zřejmě přetrvávala z dětských a mladistvých let do padesátky. Věděl, že už nebuduje sbírku, že nemá pro dalšího napnutého motýla účelné použití – a přece, přece vítězila ta touha mít ho v ruce, držet na dlani ten klenot, dívat se zblízka na pel jeho křídel, na kombinaci barev, na odlišnou spodní stranu křídel, křehkost tykadel. Mít ho doma, v osobní blízkosti...

...A já musím vzpomenout, jak se jeho městské oblečení podivně nesnášelo s rozmachem ruky se síťkou. Po návratu do Prahy – snad k Vánocům – přinesl strejda mamince bleděmodrou knížku s nápisem PRÁZDNINY a s obrázkem jeho samotného, jak kráčí se skicákem v ruce, kloboukem v kapse a síťkou na motýly za zády. Tak jsem ho každodenně vídala..."

Exotický motýl v kapse saka

Na jiném místě knihy Zuzana Švabinská vzpomíná na návštěvy bytu své tety Ely (první ženy Maxe Švabinského) nedaleko pražských Riegrových sadů: "... Ve spodní části skříně jsou zásuvky a ve všech jsou uloženy zasklené krabice s nádhernými, pohádkově barevnými exotickými motýly. Teta Ela zná některé jménem, strýc ovšem všechny. Prohlížení těchto exotů bylo samozřejmě vždycky na programu mé návštěvy. A nejen mé, ale každé. Vždyť z nadšení nad jejich krásou složil Bohuslav Martinů nedávno pro tetu Elu klavírní skladbu Motýli a rajky."

A takhle Zuzana Švabinská popisuje Maxovo vyprávění, jak jednou ráno zpozoroval cosi na kapse svého saka: "Byl to motýl! Držel se tam na okraji zavěšen a klidně odpočíval. Zřejmě se v noci vylíhl z kukly, kterou mu včera při návštěvě dal pan Vráz, a on ji v kapse zapomněl. Velký krásný exotický motýl tam prožíval první chvíle svého života. Max byl překvapen, potěšen jeho krásnou, ale i smutný představou toho, co bude muset udělat. Prozatím dal motýla do krabice, než se zítra odhodlá položit před něj chomáček vaty, nasáklý smrtící tinkturou. Jak nerada jsem takové věci poslouchala! Pak prý vezme svůj „španbret“, napínací prkénko, a motýla vypne. Rozevře mu křídla do správné polohy, v jaké už navždy zůstane zachován..."

Jasoň červenooký (Parnassius apollo) ze sbírky Motýlí čas. Ilustrace Max Švabinský. Československý spisovatel 1953.

První setkání s jasoněm červenookým

Od roku 1932 mohl Švabinský využívat k letním pobytům vilu správce zámku v Pohorelské Maši na Slovensku. V kraji nedaleko Brezna nad Hronom strávil Švabinský se svými blízkými osmery prázdniny. Není divu, že zde vzniklo kolem sta grafických listů a kreseb. Zuzana Švabinská vzpomíná, jak právě tady Max, tehdy již skoro šedesátník, poprvé viděl létat jasoně červenooké: "Až do svého pozdního stáří vyprávěl nesčíslněkrát, jak v prvých dnech, kdy se seznamoval s okolím, ke svému největšímu překvapení spatřil na pasece motýla „bílého, s červenými oky, s tělíčkem chlupatým jako ovečka“. Byl to Parnassius Apollo, kterého až dosud znal jen z přírodovědných knih a který se stal jeho nejoblíbenějším ze všech motýlů..."

Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) ze sbírky Motýlí čas. Ilustrace Max Švabinský. Československý spisovatel 1953.

Prázdninová oáza na pražském Chodově

Zatímco nyní pražské Jižní Město lidé v létě opouštějí, ve 40. letech 20. století tu stála venkovská stavení obklopená poli. Při portrétování se Švabinský seznámil s Hanou Havlíčkovou z Chodova a přijal pozvání k návštěvě. Zatímco dnes byste z centra Prahy metrem dojeli na Opatov za 16 minut, v minulém století jste museli podniknout náročnější výlet. Zuzana Švabinská vzpomíná jak z konečné tramvají na Spořilově pokračovali bryčkou taženou hnědobílým koníkem:

"Stoupající prašnou silnicí projíždíme mezi vilkami nám neznámé čtvrti Spořilova, pak míjíme polorozpadlou vodní tvrz oválného půdorysu, opouštíme Prahu a mezi poli vystoupáme až k odbočce na polní cestu na kopci. Ta vede k nízké vilce zakryté vysokými topoly. Za nimi se objeví dlouhá zahrada s ovocnými stromy, zakončená stříbrnými smrky a břízami...

...V teplejších dnech, jak jen to byl možné, pracoval Max ve svém letním, zahradním „ateliéru“, jak byl s úsměvnou nadsázkou nazván malý altánek, stojící v rohu na samém konci zahrady. Byla to pětihranná prosklená stavbička na trochu vyvýšeném místě a pro Maxovu potřebu byla prostě upravena: uprostřed těžký železný stojan na litografický kámen, před ním vyšší židle, vedle stolek na křídy. Z velkých oken bylo vidět na všechny strany, do stromů, k bazénu, hlavně však do dálky směrem k Průhonicím, kam se táhla nedozírná pole... Jakýmsi zázrakem však Havlíčkova vila se zahradou zůstala zachována jako oáza zeleně uprostřed šedivého moře betonu..."

Právě tady, v dnešní Šalounově ulici, vznikl nejen slavný obraz Chodovská madona, ale také zajímavý portrétní cyklus šesti exotických motýlů. Švabinský je prý měl při práci zapíchnuté špendlíkem do korkové zátky láhve.

Motýli ze sbírky Motýlí čas Maxe Švabinského. Československý spisovatel 1953.

Tak vy jste taky motýlkář?

V roce 1959 přišel na návštěvu ke Švabinským tehdy osmadvacetiletý sochař Bohumil (Bohumír) Koubek. Mistrovi se jeho plaketa velmi líbila a tak se nabídl, že bude modelem, aby mohlo vzniknout ještě lepší dílo. Po nějaké době hovoru padlo prý zásadní poznání: "Tak vy jste taky motýlkář! No toto!" – Koubek starého pána velmi potěšil že motýly znal i latinskými názvy. Vznikla pak busta, která byla přes deset let zdobila Švabinského hrob na Vyšehradském hřbitově.

Tečkou za Švabinského motýlí tematikou udělala série známek z roku 1961. Jejím prostřednictvím se do světa rozlétlo šest našich motýlů: bělásek řeřichový, pestrokřídlec podražcový, jasoň červenooký, otakárek fenyklový, babočka paví oko, babočka osiková, stužkonoska jasanová, babočka admirál a žluťásek řešetlákový.

Kam na to chodím?

Občas se mne lidé ptají, jak jsem tu či onu informaci objevila. Mnohé je zpočátku dílem náhody. Jako třeba Švabinského motýli. Když jsem připravovala článek o háji v blízkosti rodiště Josefa Hory – Jděte do háje..., zaujal mne básníkův popis Dobříňského háje. Rozhodla jsem se podívat na knihu, z které byl citován. Vypravila jsem se pro ni do svého oblíbeného antikvariátu v pražské Dlážděné 7. Pak jsem, jako obvykle, projela ještě zoologické oddělení. Co kdyby tam měli něco zajímavého o motýlech? Už jsem byla téměř na odchodu, když jsem si všimla knížky Maxe Švabinského Motýlí čas, kterou verši doprovodil František Hrubín.

Pracovnice antikvariátu měla radost, že mne Švabinský zaujal. Po chvíli jsem se zapovídaly nejen o motýlech, kterých bývalo dřív k vidění více kusů i druhů, ale i o Švabinském. Prý jeho adoptivní dcera Zuzana napsala velmi zajímavé vzpomínky. Informaci jsem si uložila do pomyslné složky "mohlo by se hodit". Pak už stačilo, když nakladatelství Academia upozornilo na 2. vydání knihy Světla paměti.

Připravila: Radka Páleníková s využitím citací z knihy Zuzany Švabinské Světla paměti.

Diskuze