31. 7. 2011
Třídění, archivace a zálohování fotek se vyplatí
Přiznávám, že dost dlouho jsem fotoarchiv dělala krkolomně. Byla jsem však přesvědčená, že zvolený systém je pro mne ten nejlepší. S přibývajícím množstvím snímků zabíralo dohledání konkrétní fotky stále víc času. A to i přes to, že jsem tušila, kdy a kde vznikla. Poohlédla jsem se po zkušenostech ostatních a pár postřehů teď nabízím i vám.
Fotografovat trochu víc jsem začala v létě 2003 nejdřív kompaktním fotoaparátem a později jsem si koupila zrcadlovku. Opojená radostí nad pořízenými snímky jsem si s jejich tříděním velkou hlavu nedělala. Nějaký čas si člověk docela dobře pamatuje kdy, kde a co vyfotil. Pak se mi ale několikrát stalo, že čas strávený hledáním konkrétního snímku byl neúměrně dlouhý. To byl impuls, kdy jsem začala hledat nějaké lepší řešení.
Od roku 2008 používám systém, který mi vyhovuje lépe. Nejdřív jsem pokorně srovnala rady zkušenějších se svými potížemi. Hlavním měřítkem jak dobře máte svůj archiv uspořádaný, je rychlost, s jakou dokážete požadovaný snímek najít vy a nebo dokonce někdo cizí. Při zvažování všech pro a proti jsem si uvědomila, že dnes už za nás mnohé dovedou udělat chytré stroje – počítače.
V době klasických fotoaparátů byla archivace většího množství snímků mnohem složitější. Ne náhodou proto mnohá muzea obsahují poklady v podobě neprobádaných krabic plných kinofilmů či fotografií na skleněných deskách. V evidenci bývají většinou vedeny jako jedna sbírková položka a jejich obsah čeká na své objevitele. Proto jsem s velkým obdivem před zahájením pražské výstavy v roce 2005 naslouchala vyprávění cestovatele Miroslava Zikmunda. Společně se svým souputníkem Jiřím Hanzelkou problém archivace tisíců snímků vyřešili opravdu skvěle.
Díky znalostem mezinárodního desetinného třídění, užívaného především v knihovnách, a také velice precizní a systematické práci obou světoběžníků se stalo, že více než 120 000 snímků, které jsou dnes uloženy v archívu H+Z ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy, není jen tuctovými obrázky z cest, ale velice cennými historickými dokumenty, ve kterých po letech najde snadno a rychle vše potřebné i ten, kdo snímky nevytvářel.
Kde jsem udělala chybu?
Nějaký čas jsem si paličatě pojmenovávala soubory pouze předmětem a číslem fotky. Třeba křest knížky Zdeňka Svěráka V čudu se jmenuje sverak_v_cudu_cislo_obrazku. Jenže když po letech dostanu takhle označenou fotku do ruky, tak mi trvá dohledání originálu dost dlouho. A co hůř. Nejdřív jsem si jen pojmenovávala složky s fotkami, ale u fotek jsem nechávala jejich původní čísla jak je vyplivl foťák. Pokud fotíte hodně, není problém po čase vytvořit fotografii se stejným číslem. A pak v tom zkuste něco najít!
Z akcí jako je Bambiriáda, odkud jsem měla fotek hodně, jsem dřív snímky třídila tematicky. Představují se tam různá sdružení a spolky, a tak jsem vytvářela podsložky s jejich stručnými názvy - skauti, hasiči, debrujáři. Ale když jsem po delším čase potřebovala dohledat nějaký konkrétní snímek, stále častěji jsem narážela na velké časové ztráty při otvírání množství složek, pokud jsem nevěděla, v které přesně snímek je.
Jak uložit fotky, aby je bylo možné najít i po letech?
Kolika fotografům tuto otázku položíte, tolik získáte různých odpovědí. Nejlépe mívají archivační systém vychytaný ti, pro které pořizování snímků nepředstavuje pouze zábavu, ale také obživu. Pokud vám někdo z takových lidí prozradí svůj způsob archivace, velmi bedlivě naslouchejte. Často za jeho vznikem bývá mnoho pokusů a omylů.
Pokud si všechny získané informace srovnáte a vyberete si to nejvhodnější pro své potřeby, jste na nejlepší cestě k přehlednému archivu. Pak už to chce "jen" čas, pečlivost a důslednost. Pamatujte, že čas zdánlivě ztracený při archivaci snímků se vám mnohonásobně vrátí při jejich hledání.
Představím vám postup, který se osvědčil mně. Všechny snímky pořizuji v tzv. RAW formátu, tedy v té nejvyšší možné kvalitě, kterou můj aparát nabízí. Konkrétně u fotoaparátu Canon 40D získám snímky s označením CR2. Nějaký čas jsem fotila zároveň i do formátu JPG, ale přišlo mi pracné fotografie třídit a přejmenovávat v obou formátech. Navíc, pokud chcete využít co nejvíc možnosti nabízené fotoaparátem, tak pokud umožňuje RAW formát, můžete snímek mnohem lépe upravovat, než pokud je to "jen" formát JPG.
Když skončím focení, přetáhnu fotky do počítače. Zatímco starší čtečka karet trávila uložením snímků z 8 GB karty desítky minut, na vysokorychlostní čtečku paměťových karet od společnosti SanDisk nedám dopustit. Byť jsem zpočátku byla k zařízení označeném ImageMate All-In-One velmi nedůvěřivá.
Do chvíle, než snímky protřídím, přejmenuji a vypálím zálohu na DVD, nemažu snímky na původním médiu. Jednou jsem cosi promazávala přímo z paměťové karty a skončilo to nechtěným smazáním fotek z celé akce. Naštěstí jsem měla po ruce šikovný program od společnosti SanDisk, který dodávají k dražším druhům karet a mohla jsem tak smazané obrázky ještě obnovit. Sice to zabralo dost času (program obnoví vše, co na kartě dohledá), ale nebyly ztracené nenávratně.
Prostřednictvím grafického prohlížeče InfranView, který je pro nekomerční účely poskytován zdarma, snímky rychle prohlédnu. Nepoužitelné mizí okamžitě v koši. Pokud se spletu, mám stále původní zdroj snímků. V počítači pak snímky, které jsem se rozhodla archivovat, přejmenuji: rokmesicden_predmet foceni (názvy používám bez diakritiky). Původně jsem používala jen rokmesic_predmet foceni. Jenže později vznikl problém při řazení podle názvu. Pokud byly se stejným předmětem dvě sady v jednom měsíci, už to také způsobovalo potíže.
Osvědčilo se mi nedávat názvy příliš dlouhé, případně s využitím zkratky. Například označení 110716_sedlcansko_pribramsko_xxx.jpg, které obsahuje 36 znaků, je pro zobrazování u zmenšených náhledů v některých programech na zpracování fotografií nepraktické. U programu Zoner by se hodil počet znaků 22 pro Lightroom 30 znaků. Proto třeba snímky z akcí v Národním muzeu označuji zkratkou NM a pak jen doplním krátce název akce.
Přejmenované snímky vypálím na archivní DVD. Jaké médium je pro zálohování nejvhodnější, o tom na internetu dohledáte mnoho aktuálních informací. Určitě platí, že není vhodné na zálohovacích médiích šetřit. Pár ušetřených korun se po letech, kdy budete z nějakého důvodu snímky z DVD potřebovat, může vymstít. Ti, pro které fotografování představuje zdroj obživy, ještě upozorňují na to, že zcela unikátní snímky si zaslouží i vícenásobnou archivaci, pokud možno i v nějakém odděleném prostoru.
Samostatnou kapitolu představují klíčová slova. Nezvládám popsat všechny snímky, ale pokud nějaký upravuji pro další použití, snažím se mu alespoň základní klíčová slova přiřadit. U rostlin a živočichů to je kromě místa pořízení také český a latinský název, případně další údaje, které usnadní vyhledávání. I tady platí jednoduché pravidlo – čím lépe snímky opatříte klíčovými slovy, tím snadněji je jednou dokážete najít.
Po osmi letech, kdy se trochu více věnuji fotografování, si dovolím tvrdit, že třídění, archivace i zálohování fotek jsou naprosto nezbytné, pokud toužíte po letech ještě konkrétní snímky najít. Digitální technika je svými zdánlivě neomezenými možnostmi velmi zrádná. Pokud fotíte zvířata v pohybu, pak se vám zaplní paměťová karta neuvěřitelným množstvím snímků. Ne každý hned dokáže vyřadit nepovedené snímky. Ale pamatujte, že každý nepovedený snímek vám bude v budoucnu zabírat drahocenný prostor na zálohovacím médiu a bude vás ubírat o čas při prohlížení archivu.
Při zálohování snímků mějte na paměti, že každého (tedy i vás) může potkat nemilá příhoda v podobě porouchaného počítače nebo pohromy, kterou může způsobit živel či zloděj. Pokud byste měli snímky pouze v počítači, je pak všechno rázem okamžiku nenávratně pryč.
Pokud se chcete dozvědět o archivaci a zálohování digitálních fotografií více, pak doporučuji tyto články:
Tipy na archivaci digitálních fotografií - Slava Slavik, FotoRádce - Archivace, 31. 5. 2004
Mazání, archivace a zálohování fotografií - Ondřej Prosický, NaturePhoto.cz, 29. 7. 2009