5. 1. 2014
Můj rok 2013: méně pohodlný, přesto báječný
Shrnuto do jediné věty, byl to pro mne rok dlouhozobky, potkana, nových brýlí, ztracených dat, nalezené práce a úsporného focení. Některé zážitky bych si klidně odpustila. Obzvlášť havárii deset let budovaného fotoarchivu či týden strávený v bytě s divokým potkanem.
Práce díky koníčku
Práci jsem hledala několik měsíců velmi intenzivně. Naivně jsem se domnívala, že stačí slevit z požadavků na plat a zkusit se místo pozice pro vysokoškoláky poohlédnout po něčem, kde stačí vzdělání středoškolské. Nestačí. Úspěchy v podobě postupu do užšího kola výběrového řízení jsem zažila opakovaně. Bylo příjemné vědět, že z 300 lidí pozvali mne a devět dalších a že jsem v téhle skupince skončila na krásném druhém místě. Jenže hlavní výsledek – nová práce – nikde. Nejhorší bylo čekání - dny, spíše týdny trvalo, než se někdo ozval. Určitě to ale nebyl promarněný čas. Zvlášť mne bavily "domácí úkoly". Někdy zpracování zabralo den dva, jindy třeba i týden či dva.
Práce se objevila ve chvíli, kdy už jsem přestávala doufat, že něco najdu, natož v oblasti médií. A přišla z poněkud nečekané strany. Kamarád se mne zeptal, jestli stále zahradničím. Prý má kamaráda, co připravuje web se zahradní tematikou a hledá někoho, kdo pro něj bude psát. A tak se někdy v květnu splnilo mé hlavní přání z minulého roku: "...najít práci, kde co nejvíc využiji své zkušenosti a dovednosti."
Jediné mínus nové práce bylo v tom, že její nejintenzivnější část se odehrává ve chvíli, kdy by se mi nejvíc hodilo cestovat za motýly a dalšími krásami přírody. Musela jsem tedy hodně slevit ze svých fototoulek. Ale díky přátelům kolem facebookového profilu Herbáře Wendys jsem si i tak focení náramně užila. K mému velkému překvapení mi třeba za česnekem medvědím stačilo dojet na druhý konec Prahy a vydat se údolím Šáreckého potoka.
Další zajímavé setkání bylo s liliovníkem tulipánokvětým. Po chvíli pátrání jsem zjistila, že nejbližší strom s těmito nádhernými květy i velmi zajímavými listy roste v botanické zahradě asi kilometr od mého bydliště. Místo luhů a hájů jsem v pravidelných intervalech křižovala botanickou zahradu UK Na Slupi. Pár výprav jsem podnikla i do botanické zahrady v Troji. Užívala jsem si jak focení na výstavě orchidejí ve skleníku Fata morgana, tak na výstavě tropických motýlů. A mnohem důkladněji jsem si prohlédla i venkovní sbírky.
Co teď tedy dělám? Připravuji články pro web Zahrada-centrum.cz. Těší mne, že je na webu prostor nejen pro praktické rady kdy, co a kam zasadit a jak o to pečovat, ale také pro zajímavosti o tom, jak se k nám ten který druh rostlin dostal a proč si jej v té které zemi tolik oblíbili. Překvapilo mne, jaká dobrodružství se leckdy skrývají za šlechtěním rostlin.
Jako ochutnávku nabízím odkazy na šest článků, které by mohly zajímat i ty, kteří nemají vlastní zahrádku. Dozvíte se v nich, kdo může za to, že se Anglie stala zemí milovníků hrachorů; jak vypadá nejslavnější růže 20. století; že muž, který okouzlil svět svými ibišky měl jejich šlechtění jen jako koníčka; jak důmyslně dokázali severoameričtí indiáni využívat juku vláknitou či proč se o Angličance Helen Ballardové mluví jako o královně čemeřic:
- Konec zlaté éry soukenické štětky
- Anglie – země milovníků hrachorů
- Indiánská tajemství juky vláknité
- Gloria Dei – nejslavnější růže dvacátého století
- Čemeřice jako zahradní šperk
- Ibišek syrský – král letní zahrady
Potkana vyhodíš oknem, ale on se vrátí...
Zatímco Číňané zasvětili rok 2013 hadovi, v naší rodině byl rokem potkana. Díky načasování na konec září to vypadalo, že se rodina rozhodla pro velmi netradiční dárek k mým 50. narozeninám. Věřte, že po několika dnech soužití ve společné domácnosti jsem si nepřála nic jiného, než aby potkana někdo chytil. Potkan se usadil v ložnici zezadu pod knihovnou a na lov vyrážel v noci.
Brzy se ukázalo, že potkan ráčil naši domácnost navštívit nikoli dveřmi, oknem nebo stoupačkou, ale toaletou. Uvědomila jsem si, že se sice stále používá výraz "záchodové prkénko", ale v umělohmotném provedení je zvednutí víka na WC pro potkana hračkou. Tedy původně jsme si úplně nebyli jistí s kým máme tu čest. Brzy se však po bytě začaly objevovat "pobytové stopy". Podle velikosti a tvaru trusu jsem usoudila, že naším nezvaným nájemníkem je opravdu potkan. Receptů, jak se ho zaručeně zbavit, jsme našli na internetu dost. A tak jsme kromě pastiček nakoupili dobře vyuzenou makrelu a chutný sýr. Kočku mi sousedka půjčit odmítla.
Po několika dnech jsme zvítězili. Tedy aspoň jsme si to mysleli. Byli jsme však příliš milosrdní. Potkana, kterého jsme zpod knihovny vylákali do důmyslné pasti sestavené z krabice a roury od koberce, jsme „humánně“ vyhodili z přízemního okna. Smáli jsme se, jak pelášil za roh baráku, ani se neohlédl. Spát jsme šli s pocitem úlevy z definitivního vítězství. Moc jsme toho nenaspali, když nás probudil povědomý šramot. Ujistila jsem se, že manžel slyší totéž co já. Pocákané záchodové prkénko a potkaní bobek v záchodové míse nemilé tušení potvrdil. Zda to byl ten samý či nějaký příbuzný, o tom můžeme jen spekulovat. Na další dny ve společné domácnosti s divokým potkanem už neměl nikdo chuť ani sílu. Poučeni školáckými chybami jsme už pod pastičku nedali žádné noviny. Vítězství v podobě polapeného vetřelce se dostavilo asi za dvě hodiny. Od té doby zdobí naši toaletu krabice – těžítko.
Dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) saje za letu nektar z květů. Šumava, srpen 2013.
Nejvíc zaujala dlouhozobka
Ačkoli jsem pro tento web od srpna 2010 připravila na 70 článků o rozmanitých krásách především naší přírody, těžko bych předem odhadla, co čtenáře zaujme nejvíce. Těší mne, že dlouhodobou pozornost přitahují články s motýlí tematikou. Velké oblibě se těší článek Co dělají motýli v zimě? Díky statistikám Google Analytics ale vím, že rekordní počet čtenářů přilákal článek Dlouhozobka svízelová: motýlí kolibřík. Statistiky prozrazují i to, co jste vlastně hledali. Nejčastěji jste do vyhledávačů zadali dotaz "kolibřík v ČR" nebo "kolibřík v Čechách". Ale hledali jste i "dlouhozobku svízelovou" nebo "létající hmyz s dlouhým sosákem", "hmyz podobný kolibříkovi", "hmyz připomínající kolibříka" či "kolibřík výskyt".
Velkou radost mám z ohlasů pod článkem. Mnoho z vás, kteří jste dlouhozobku pozorovali, jste totiž nezapomněli připsat, kdy, kde a na čem jste ji viděli. První pozorování přišlo ze Zlínska počátkem července, nejpozdější mělo datum 24. listopadu 2013 z okolí Litovle, kdy si dlouhozobky všimli v kanceláři. Já sama ji naposledy v Praze pozorovala 23. října. Pozorování byla nejen napříč republikou (Louny, Vsetínsko, Táborsko, Rychnov nad Kněžnou, Karlova Studánka, Brno, Pardubice, Liberec, Boskovice, Jablonec nad Nisou, Zlínský kraj), ale i zahraniční - Bernolákovo u Bratislavy, Chorvatsko, poloostrov Pelješac.
Občas byl možná někdo rozčarován zjištěním, že v České republice opravdu nelítají kolibříci. Ale spíše mám pocit, že většina hledajících díky článku zjistila, co se jim to nad truhlíky vznáší za zvláštního tvora s dlouhým sosákem, který se ani při příjmu nektaru nezastaví v letu. Zvláštním bonusem ohledně dlouhozobek pro mne letos bylo nejen že mne provázely i při dovolené na Šumavě, ale také to, když jsem na motýlím keři (komule Davidova) před domem zahlédla další druh - dlouhozobku zimolezovou.
Sny splněné a ty nové
Z mých přání fotografických se mi napodruhé splnil sen vidět tořič včelonosný. Ano, tahle nádherná orchidej kvetla přesně tam, kde jsme ji rok před tím ve stejné době hledali. Ale prostě ne každý rok všechny orchideje vykvetou... Jedním z nových přírůstků do mé galerie je hvozdík pyšný, který patří k silně ohroženým druhům naší květeny. Další zajímavé přírůstky v galerii jsou zmíněny v rubrice novinek.
Letos bych ráda uskutečnila svůj velký orchidejový sen. K narozeninám jsem totiž dostala nejen uloveného potkana, ale také poukaz na výpravu do orchidejového ráje – na italský poloostrov Gargáno.
Přidávat nově pozorované druhy motýlů už je pro mne velmi těžké. Ty, které mi chybí v mé virtuální sbírce, se většinou vyskytují jen velmi vzácně, po krátké období na konkrétním místě. Pochopitelně, že budu ráda, pokud se mi vyhnou nehody jako byla havárie disku s archivem fotografií. Sice jsem měla zálohy všech snímků. Ale když jsem se odborníkům zmínila, že část archivu mám na CD a DVD, tak mne upozornili, že nemohu počítat s dlouhou životností takto uložených dat. Pár okamžiků jsem váhala, zda pokus o záchranu dat podstoupím. S odstupem času jsem ráda, že jsem to udělala. Nebylo to levné, ale představa nahrávání stovek snímků, které jsem za těch deset let pořídila a opětovné určování co je co, mi přišla děsivá. Tak jsem zvědavá, jak dlouho má předsevzetí o opravdu poctivém zálohování vydrží.
Okáč ječmínkový (Lasiommata maera L.) se sluní na kmeni stromu. Červen 2013, Vysočina.
Na závěr patří mé poděkování těm, kteří mi pomohli vidět zas o fous víc té naší nádherné přírody, hlavně Marku Vojtíškovi, Marku Zlatníkovi a Jirkovi Skořepovi. Ale velké díky patří taky Michalu Procházkovi, který mi prozradil, že za česnekem medvědím nemusím jezdit vůbec z města. Díky patří také další přátelům kolem facebookového profilu Herbáře Wendys, kteří mne svými podnětnými připomínkami motivovali k důkladnějšímu průzkumu okolí bydliště. Díky nim jsem zjistila, že nejbližší liliovník tulipánokvětý mi roste asi kilometr od domu.
I vám přeji, ať ve svém okolí objevíte spoustu pozoruhodných míst. Někdy opravdu není potřeba jezdit daleko. Když jsem měla letos méně času, tak jsem začala křižovat pražské botanické zahrady a nestačila se divit, kolik krás tam už od zimních měsíců kvete.
Jen s těmi novými brýlemi si nevím úplně rady. Asi jsou fakt dobrý. Jenže skrz ně vidím "najednou" nejen lépe na monitor, ale v bytě se nám objevilo více prachu a dalších nečistot. No, snad bude stačit občas ty brýle sundat z nosu.
Přeji vám, ať se vám daří být ve správný čas na správném místě se správnými lidmi.
Text a foto: Radka Páleníková
Můj rok 2012: být ve správný čas na správném místě nestačí
Můj rok 2011: odtajněná přání a poklady za humny
Můj rok 2010: dravci, orchideje, motýli
Další články k tématu: fotografování