3. 2. 2013
Mrazivé putování na Třístoličník
Zimní cestu na bavorský Třístoličník jsem pojala etapově. Ne proto, že bych pětikilometrovou vzdálenost z městečka Haidmühle nezvládla urazit za jediný den. Ale proto, že jsem si co nejvíc chtěla užít focení. Zatímco u pěších turistů se dá rychlost odhadnout, pohyb fotografa terénem je nevyzpytatelná veličina. Má-li dost zajímavých příležitostí k focení, může se jeho hodinová rychlost blížit nule.
První den jsem vyrazila krátce po poledni a z vesničky Haidmühle (830 m n.m.) jsem zamířila vzorně upravenou cestou pro pěší do osady Frauenberg (920 m n.m). Díky ubytování v rodinném penzionu Haus Auguste jsem nemusela procházet celou obec. Když jsem na konci Haidmühle míjela kemp, poněkud mne zarazilo, že je i v krutých únorových mrazech obydlený. Psí štěkot mi napověděl, že to není kemp ledajaký, ale musherský. Právě tréninkové tratě pro psí spřežení jsou místní specialitou. Již tradičně se tu v únoru pořádají mezinárodní musherské závody.
Okolí Haidmühle je přívětivým místem pro milovníky zimních sportů. Běžkaři mohou využít přes 80 km tratí různých stupňů obtížnosti; nechybí louky pro sáňkaře či lyžařské vleky. Zkrátka nepřijdou ani pěší turisté. Cesty jsou dobře vyznačené jak v mapě, tak v terénu. Pochopitelně, že při křížení cesty pro pěší a dráhy psích spřežení mají přednost psí závodníci. Chvíli jsem vyčkávala, jestli nebudu mít štěstí a neuvidím spřežení ve stopě. Nic, jen z dálky doléhal štěkot z kempu.
Zpočátku vedla cesta hustým smrkovým lesem téměř rovnoběžně se silnicí do osady Frauenberg. Převýšení bylo jen mírné. Za Frauenbergem se cesta zúžila a začalo stoupání. S přibývajícími výškovými metry smrčiny přecházely v bučiny. Zasněžené stromy u cesty stále častěji připomínaly pohádkové kulisy.
Krátce po 15. hodině jsem doputovala téměř k parkovišti pod Třístoličníkem. Usoudila jsem, že je vhodný čas k návratu. Sice bych zvládla na vrchol dojít, ale už by nebyly vhodné podmínky na focení a zpáteční cesta by v únorových mrazech byla k večeru velmi nepříjemná. Podle zpráv meterologů právě únorové dny patřily k nejmrazivějším dnům roku 2012.
Zhotovila jsem cosi jako vrcholový snímek. Aparát jsem umístila na stativ, připravila samospoušť a pak honem rychle k batohu, na který jsem předem zaostřila. V tu chvíli jsem netušila, že následující den sice bude na vrcholu Třístoličníku krásně (tedy slunečno), ale zároveň tak větrno a mrazivo, že o pořízení skutečného vrcholového snímku nebudu vůbec uvažovat.
Pohled k vrcholu Třístoličníku z parkoviště. Fotografováno 11. února 2012.
Následující den (11. února 2012) mrazy opravdu nepolevily. Pro cestu na vrchol Třístoličníku (německy Dreisesselberg), ležící v nadmořské výšce 1333 metrů, jsem se tedy vybavila tím nejteplejším oblečením. Pokud člověk jde, je to dobré. Ale jakmile se zastaví a chce chvíli fotit, dává o sobě mrazivé počasí velmi rychle vědět. A tak s sebou nosím nejen rukavice, ve kterých se dobře aparát ovládá, ale i takové, které v případě prochladnutí pořádně zahřejí. Osvědčila se mi kromě čepice také kukla. Jen mne zbytek rodiny důrazně varoval, že takto ustrojena nemám navštěvovat banky.
Potřebný náskok mi další den pomohl získat manžel. Autem mne zavezl až na parkoviště pod vrcholem a já tak pro zpáteční cestu mohla zvolit jinou trasu. Krátce po jedenácté jsem už cvakala první snímky. Nevěděla jsem, kam dřív ostřit. Nad silnicí vyčnívaly obří žulové balvany skalní skupiny Dreisesselfels.
Nádherně nasvícená sluncem byla i stráň směrem do údolí, které vévodily mohutné sněhem a námrazou obalené smrky. Po krátké cestě jsem vystoupala před horskou chatu Berggasthof Dreisessel. Restaurace měla ještě zavřeno. Mně stejně nejvíc zajímaly obří žulové balvany, jejichž popis nechybí ani ve slavném Řivnáčově průvodci po Šumavě (1883): "Na vrcholu hory Třístoličné zvedají se tři mohutné, z ohromných balvanů žuly hrubozrné složené skály sedadlům podobné, od nichž hora jméno obdržela."
Velmi zevrubně se vrcholovým partiím Třístoličníku věnuje ve svém posledním díle Aus dem bayrischen Walde (1867) Adalbert Stifter (1805 – 1868):
"Na horském břitu lesa se tu a tam tyčí žulové štíty, které vyhlížejí, jako by byly složeny z obrovitých kamenných kotoučů. Jsou to zřejmě zbytky nějakého zvětralého mocného žulového hřbetu. Mnohé jsou právě jakoby strmě stojaté sloupy složené z kamenných talířů. Ty nejvýznamnější z nich jsou Třístoličník (Sesselfels) a Vysoký kámen (Hohenstein). Dala by se k nim přičíst i skalní skupina zvaná Seeturm při Plechém (Blöckenstein). O jiných podobných skalních skupinách, které ještě stojí na celém tom obrovitém lesnatém hřebeni, tu není řeč. Do strmě stojaté skály Třístoličníku je vytesáno kamenné schodiště. Když po něm vystoupíte, stanete na vodorovné kamenné plošině, na níž je místo jen pro několik lidí. Chodidly jste právě vedle samých vrcholků vysokých stromů...
I vyšší hory mají často méně vděčný daleký rozhled než tato skála. Na jih je vidět dolů tu tíhu lesa, kterým se sem dojde, a teď teprve se ukazuje, jak nedovolí pohled nahoru. Pak přichází kopcovitý kraj až k Dunaji s hluboko tam dole ležícími vzdouvajícími se zelenými svahy a bílými osadami, kostely a domy na nich a s nespočetnými lesíky, lukami a poli a mnohými temnými hřbety, které by mohly být zvány velkým lesem, kdyby nestály v lese ještě větším." Více na webu kohoutikriz.org
Díky ostrému sluníčku, mrazu a samozatmavovacím sklům brýlí jsem měla chvílemi pocit, že fotím poslepu. Tam, kde se mi záběr líbil nejvíc, bylo nejnepřívětivější počasí. Hlídala jsem, abych neprochladla, nicméně do rezerv jsem sáhnout nemusela. Báječné bylo, že se u balvanů vždy jen krátce někdo objevil a pak jsem si zas mohla užívat nikým nerušeného focení. Po necelé hodině jsem usoudila, že je čas se zahřát dalším pochodem. Návštěvu zdejší restaurace jsem vynechala záměrně. Jednak mi přišlo škoda ztrácet čas, když je tak krásně a jednak fotografické technice pramálo svědčí velké teplotní přechody.
O další cestě jsem měla docela jasnou představu. V mapě jsem si tzv. zimní cestu, od které jsem očekávala, že mne dovede do míst, kde jsem předchozí den skončila. Jenže po chvíli bylo patrné, že kýženým směrem není cesta vyšlapaná. Riskovat putování hlubokým sněhem, kudy nikdo nechodí, jsem nehodlala. Zamířila jsem tedy vyšlapanou pěšinou k vrcholu Hochstein, pod kterým je kaple Jana Nepomuckého (Bischof-Neumann-Kapelle) z roku 1980. Tady bylo v závětří mnohem příjemněji, než u Dreisesselfels.
Do údolí jsem se vracela po důkladně vyšlápnuté pěšině, kterou na svah stoupali jak majitelé sněžnic, tak krátkých lyží. Drobný úkrok stranou se mi vymstil okamžitě. To když jsem chtěla cestu uvolnit stoupající skupince. Po pás jsem zahučela do sněhu. Kolemjdoucí mi velmi ochotně pomohli ven. V tu chvíli jsem se utvrdila v názoru, že výběr vyšlapané cesty pro sestup byl opravdu tou správnou variantou.
Cesta na Hochstein je dobře vyšlapaná majiteli krátkých lyží.
Pokud byste si chtěli zimní focení Třístoličníku a jeho blízkého okolí užít a nemáte chuť absolvovat zbytek cesty pěšky, pak doporučuji parkoviště pod vrcholem, z kterého je jak Dreisesselfels tak nedaleký Hochstein snadno dostupný.
Z terasy penzionu v Haidmühle byl večer velmi hezký pohled na zasněžené vrcholy
Chcete vědět víc?
- Informace pro turisty (včetně map ke stažení) haidmuehle.de
- Bavorský les, informace pro tustisty (i v češtině) - cz.bayerischer-wald.de
- Národní park Bavorský les (i v češtině) - nationalpark-bayerischer-wald.de
- Chata Berggasthof Dreisessel - dreisessel.com
- Více fotografií z mé cesty na Třístoličník najdete ve fotogalerii: Třístoličník 1333 m n.m.
Text a foto: Radka Páleníková
Další články k tématu: krajina
JAN PAVLÍČEK
2. 4. 2014 v 23:58 | http://www.janpavlicek.cz
Ahoj Radko, povídání o Třístoličníku je fajn a poslední fotka je doslova super. Chystám se tam také letos. Honza Pavlíček
Radka Páleníková
21. 4. 2014 v 18:46 | http://www.radkapalenikova.cz
Ahoj Honzo, díky za pochvalu. Fotka z terasy penzionu byla na pořízení asi nejméně náročná, ale vždycky je to hodně o tom, jak se vydaří počasí. Mráz byl tenkrát opravdu důkladný, ale výlet jsem si velmi užila.