Úspěšná křížová výprava křižáka pruhovaného

přidáno 02. 09. 2012

křižák pruhovaný Ti, kteří se pavouků štítí, nechť prominou a článek přeskočí. Ostatním bych ráda představila křižáka pruhovaného, pavouka – přivandrovalce. Při prvním setkání leckoho vyleká. Strach prý není na místě. Patří sice mezi jedovaté druhy, ale člověku neublíží. V září uplyne 21 let od prvního datovaného nálezu tohoto druhu u nás. Za tu dobu své sítě zdobené klikatým podpisem rozprostřel opravdu důkladně.


Ani nevím, zda mne na facebookovém profilu kamarádky Dany pobavila víc fotka pavouka nebo její popiska. Snímek vznikl z velmi uctivé vzdálenosti (aby snad pavouk nezaútočil na dálku). Pod ním stálo: "Tak tohodle mnohonožníka ve vězeňském hábitu jsem se docela lekla - nevíš, co je zač?" 

Samice křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi), Křivoklátsko, Údolí ticha, srpen 2010

Vybavilo se mi mé první setkání s tímhle pruhovaným osminohým krasavcem, tedy vlastně krasavicí. Samce jsem ještě neviděla. Je mnohem méně nápadný a po splnění rodičovských povinností bývá samicí sežrán. Do Údolí ticha na Křivoklátsku jsem sice v srpnu 2010 mířila za motýly, ale v orosené louce nešel majitel nápadné pavučiny přehlédnout. Vyfotila jsem si ho hezky ze všech stran. Po návratu jsem velmi snadno zjistila jeho jméno: křižák pruhovaný (Argiope bruennichi). Splést si ho prý není možné - v naší přírodě žádný jemu podobný druh (zatím) nežije. Charakteristická je i jeho rozměrná kruhová pavučina. Velmi se podobá pavučinám ostatních křižáků, ale uprostřed je zpevněna tzv. stabilimentem, jakousi svislou klikaticí spředenou ze silných pavučinových vláken.

Spodní strana těla samice křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi), Křivoklátsko, Údolí ticha, srpen 2010

V současnosti je křižák pruhovaný hojný téměř po celém území České republiky. První publikovaný nález na našem území pochází z roku 1990 ze středočeských Milovic. Ano, z těch kde tak dlouho působila armáda a dnes tam můžeme pozorovat velmi pestré přírodní společenství. Nyní ho můžete potkat nejen v nížinách, ale i v podhůří a vzácně i v horách do nadmořské výšky 900 m n.m. Stálý výskyt byl hlášen na 36% území České republiky.

Samice křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) a její zvláštní podpis v pavučině, tzv. stabilimenta. Křivoklátsko, Údolí ticha, srpen 2010

Slavný francouzský entomolog Jean-Henry Fabre (1823 – 1915) byl vynikajícím pozorovatelem a popularizátorem vědy. Až se do jeho řádků začtete, zjistíte, že přezdívku básník hmyzu získal plným právem. V knize Život pavouka píše o křižáku pruhovaném jako o nejhezčím z pavouků žijících na jihu: "Na tučném břiše, ohromném skladišti hedvábných vláken, velikém skoro jako lískový ořech, má černé a stříbrné pruhy, jež mu získaly název „pruhovaného“. Kolem mohutného břicha vynikají jako paprsky nohy, temně a světle pruhované."

Samice křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi), Křivoklátsko, Údolí ticha, srpen 2010

Kniha Život pavouka vyšla česky poprvé v roce 1925. Čtenářům Lidových novin ji představil 11. února 1925 Karel Čapek takto: "... co je v přítomném svazku sebráno o pavoucích, není jen pozorování, je to odhalení. Malinký hmyz se tu zjevuje ve svém strašlivém důmyslu, v úžasné technické pohotovosti, kterou jej vyzbrojila příroda, v neomylné jistotě svých budovatelských a vražedných instinktů; nazvěte to, jak chcete: příroda, pud, síla života, ono tajemné cosi (jež řídí život) se tu odhaluje ve své nesmyslné krutosti i podivuhodné inteligenci, ve své žravosti i obětavosti, ve své ohromující dokonalosti i nepochopitelně jednostranné pitomosti; žádná kniha nepoví více o hrůzném a vysokém tajemství života než Fabrovy studie hmyzu. I když v ledačems bude opravováno jeho krásné a poutavé pozorování, nebude tak brzy nahrazeno pronikavějším a filozofičtějším pohledem; malinký svět, jejž nevědomky rozšlapáváme, nabývá v líčení Fabrově nejen prudké a přímo detektivní zajímavosti, nýbrž i významu až děsivě hlubokého..."

Samice křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi), Křivoklátsko, Údolí ticha, srpen 2010

Pokud váháte, zda by pro vás Fabrova "pavoučí" kniha mohla být zajímavá, nabízím vám jako ochutnávku úryvek z kapitoly o křižáku pruhovaném, tehdy známém jako Epeira fasciata:

"Spokojí se i se i tou nejmenší kořistí; a může-li nalézti jen trochu vhodné místo pro zavěšení svých vláken, usazuje se všude, kde skáčí kobylky, mouchy poletují ve vzduchu, kde vážky tančí a motýli se třepotají. Nejčastěji natahuje své sítě nad malými potůčky, kde se hmyz nejvíce zdržuje. Někdy napíná své sítě, avšak nijak skrytě, v houštinách břečťanu, na stráních porostlých šalvějí, kde se nejraději zdržují kobylky.

Jeho loveckou zbraní je veliká, svisle umístěná pavučina, jejíž vnější obrys, který se mění podle rázu místa, kde se nalézá, je připevněn k vůkolním větvičkám dlouhými pletenými vlákny pavučin. Struktura pak odpovídá všeobecnému rázu pavučin. Ze středu vycházejí paprskovitě pavučinová vlákna. Tuto základní síť protíná nepřetržitě vedené spirálové vlákno, jež pravidelně přetíná paprsky od samého středu až na okraj. Je znamenitě veliká a dokonale symetrická.

Ve spodní části sítě, vycházejíc ze středu, táhne se klikatě temná stužka, protínající několik paprskovitých vláken. To je vlastnická značka Epeiry, podpis umělce, ztotožňující jeho dílo. „Fecit ten a ten“, zdá se říkati, když vetkal do svého mistrovského díla poslední vlákno.

Není pochyby, že pavouk se cítí uspokojen, když přecházeje od paprsku k paprsku, dokončuje svoji spirálu: neboť dokončená práce znamená hojnost potravy na několik příštích dnů. Avšak v tomto případě neběží o marnivost stavitele, nýbrž o praktický účel, neboť klikatě vedené vlákno dodává pavučině větší pevnosti.

Tato zvýšená pevnost není zbytečnou, neboť síť je někdy vystavena těžkým zkouškám. Epeira nemůže lovit svoji kořist. Sedíc nehybně uprostřed sítě, všech osm nohou majíc roztažených, aby ucítila, jakmile se síť na některém místě zachvěje, čeká, jaké štěstí jí náhoda přinese: někdy slabou mušku, jež padne bezvládně do nastražené sítě, jindy silnou kořist, jež do ní bezhlavě vletí.

Zvláště kobylka, ztřeštěná kobylka, jež skáče do ohromné výše, podporujíc svůj skok třepetavým letem, upadne často do pasti. Někdo by si myslel, že její síla zastraší číhajícího pavouka, že mohutné nohy, prudce sebou zmítající, udělají v síti díry a pomohou oběti k útěku. Avšak ani zdání. Neosvobodí-li se okamžitě, kobylka je ztracena.

Obrátivši se zadečkem k chycené kořisti, Epeira uvede v činnost všecky bradavky obsahující tekutou pavučinovou hmotu, kterou počne vrhati jako proud jemňounké stříkačky. Pavučinový proud zachytí zadními nožkami, jež jsou delší ostatních a pěkně roztaženy, aby pavučina mohla vystřikovati v širokém oblouku. Díky tomuto zvláštnímu uspořádání Epeira vrhá na svoji kořist nikoliv tenounký proud, ale celou vrstvu pavučin, jakýsi prajemninký vějíř, jehož jednotlivá vlákna však spolu nesplývají.

Zatím co zadními nohami řídí tento prazvláštní proud opaleskujících nitek, převrací chycenou kobylku, obalujíc ji dokonce do pavučinového pláště.
Starý římský zápasník, měl-li zápasit se silnou šelmou, objevil se v aréně se sítí přehozenou přes levé rameno. Šelma po něm skočila. A tu muž jí pravou rukou vrhl v ústrety po způsobu rybářů připravenou síť; přikryl jí šelmu a nechal ji do ni zamotati. A jediným máchnutím trojhranné dýky umlčel lapeného protivníka.

Epeira pracuje se stejným úskokem, pouze s tím rozdílem, že má v zásobě celou spoustu sítí. Nestačí-li první příval pavučinových vláken, následuje ihned druhý a třetí a další, tak dlouho, dokud zásoba pavučin není vyčerpána.

Když pod bělostnou přikrývkou pavučin ustanou všecky pohyby, pavouk se blíží ke spoutané kořisti. Má však lepší zbraň než byla trojhranná dýka římského zápasníka: má svá jedovatá kusadla. Zahryzne se klidně do kobylky, načež se vzdálí, nechávaje ubožáka klidně zemřít.
Brzy se však vrátí k nehybné hlavě své kořisti: cucá ji, hryže ji, začínaje stále na jiném a jiném ze sítě a vrátí se na své pozorovací stanoviště uprostřed sítě..."

V závěru kapitoly Fabré barvitě líčí tkaní pavoučího hnízda – kokonu. Tato činnost bývá většině z nás skryta, protože probíhá v noci. Ale i takové situace dokázal Fabré obelstít. Důkladně si přivstal a "náhodou" zastihl křižáka ještě před dokončením důmyslného bydliště pro potomky. Navíc svá pozorování doplňoval množstvím pokusů. Kokon, připomínající svým tvarem i barvou makovici, bych také jednou v přírodě velmi ráda fotila. Zatím jsem však nebyla ve správný čas na správném místě.

Pokud ve vás řádky z knihy Život pavouka vzbudily zvědavost, pak můžete knihu sehnat dvěma způsoby. Starší vydání knihy Život pavouka se objevuje v antikvariátech. Nově knihu vydalo nakladatelství Volvox Globator (původní překlad Bohumila Z. Nekovaříka a Jana Obenbergera doplnili vysvětlivkami změn v pojmenování druhů a barevnými fotografiemi).

Chcete vědět víc?

Text a foto: Radka Páleníková

Další články k tématu: zvířata 


Diskuze

Úspěšná křížová výprava křižáka pruhovaného